Rozhovor s hanshi Kenyu Chinen

Hanshi Kenyu Chinen se narodil v roce 1944 na ostrově Ie Jima, která patří k prefektuře Okinawa, Japonsko. S tréninkem Shorin ryu karate a kobudo začal v roce 1959 pod vedením mistra Shuguro Nakazata. Od roku 1962 pak trénuje kobudo přímo pod vedením legendárního mistra kobudo, senseie Shinpa Matayoshiho.

V roce 1976 je mistr Chinen vyslán z Okinawy do Evropy, aby tam rozšiřoval styl Shorin ryu karate a Okinawa kobudo. Své první dojo si otevřel v hlavním městě Francie, v Paříži. Svůj život pak tráví střídavě v Paříži a na Okinawě, kde sensei Chinen pokračuje ve svém studiu kobudo pod vedením senseie Matayoshiho a Shorin ryu kKarate pod senseiem Katsuya Miyaharou. V roce 1986 sensei Chinen publikuje svoji knížku "Kobudo d'Okinawa", která se stává světovým bestsellerem. V roce 1993 zakládá organizaci World O-Shu-Kai Dento Okinawa Shorin-Ryu Karate Do Kobudo Federation (WOF) a stává se jejím prezidentem a světovým šéf instruktorem. V roce 2004 se hlavní dojo WOF otevírá na Okinawě, ve městě Yomitan. V tom samém roce sensei Chinen spolu se senseiem Meitatsu Yagi a senseiem Yasuo Shimojim otevírají The Okinawa Traditional Karatedo Kobudo International Stydying Center (Mezinárodní studijní centrum okinawského tradičního karate a kobudo). Centrum po celém světě představuje tradiční bojová umění z Okinawy: Shorin ryu, Goju ryu, Uechi ryu a kobudo. Sensei Kenyu Chinen neúnavně učí Shorin ryu karate a kobudo v Severní a Jižní Americe, Africe, Asii, Austrálii a Evropě. Jeho výukou přešlo několik tisícovek nositelů černých pásků v Shorin ryu karate a Okinawa kobudo. Je nositelem 9. danu Shorin ryu karate a 9. danu Okinawa kobudo. Stejně tak je nositelem titulu PhD Honoris Causa v bojových uměních.

V našich zemích má sensei Chinen a organizace WOF zastoupení v České republice, kde ho reprezentuje jeho žák sensei Jan Kopecký (5. dan Shorin ryu karate a 3. dan Okinawa kobudo), na Slovensku pod vedením senseie Igora Vakoše (3. dan Okinawa kobudo), ale i v Maďarsku a Rakousku. Od roku 2012 hanshi Chinen na osobní pozvání senseie Jana Kopeckého a jeho organizace Česká federace Okinawa karate a kobudo (ČFOKK) pravidelně učí a vede mezinárodní semináře tradičního Shorin ryu karate a Okinawa kobudo v České republice. V této tradici bude sensei Kopecký pokračovat.

Sensei, můžete nám povědět něco o svém dětství? Jak si na něj vzpomínáte?

Když jsem byl dítě na Okinawě, žili jsme na malém ostrově Ie Jima, kde byla malebná příroda a hory. Často jsme vyjížděli na moře, kde jsme lovili ryby. Bylo to nádherné období mého života, rád na něj vzpomínám. Hodně se to tam v posledních letech změnilo...

Kdy jste poprvé začal s tréninky karate? Kdy jste poprvé navštívil karate dojo? Co vás k tomu přivedlo?

Poprvé jsem zkusil karate na střední škole, kde jeden z učitelů byl shodan (1. dan) ve stylu Shuri te a právě on nás učil první kata. Moje první návštěva karate dojo pak byla ve městě Naha a mým prvním mistrem byl sensei Nakazato Shuguro. Přivedl mě tam kamarád, který tam již trénoval. Bylo mi tehdy 18 let.

Jak vaši učitelé ovlivnili váš život nejen v karate, ale také v "normálním" životě?

Tréninky v okinawských dojo byly vedeny velmi přísně. Ale moji první mistři mě přiměli k rozhodnutí věnovat se karate doživotně a ovlivnili i moje chování a rozhodování se v běžném životě.

Můžete nám prosím v krátkosti popsat styl Shorin ryu a Okinawa kobudo?

Shorin ryu pochází ze staré školy Shuri te. Jsou tři styly Shorin ryu: Matsubayashi ryu, pak takzvaný "malý Shorin" a náš styl linie mistrů Matsumura/ Itosu/ Chibana/ Nakazato. Můj poslední mistr je sensei Miyahira Katsuya. Mistrem Okinawa kobudo byl sensei Matayoshi Shinko. Mým mistrem byl jeho syn, sensei Matayoshi Shinpo. Jsou dvě hlavní linie kobudo: mistra Matayoshi Shinka, kde najdeme čínské techniky, a mistra Shinkena Tairy. Rozdíly jsou nejen v počtu a složení kata a v arzenálu zbraní, ale hlavně v aplikaci technik. Styl Matayoshi je opravdovým bojovým uměním.

Co vás přivedlo do Evropy a jaká byla vaše první léta v úplně rozdílné kultuře?

Na Okinawě bylo v té době mnoho velkých mistrů. Byl jsem mladý a karate jsem se chtěl věnovat profesionálně. Proto jsem odjel do Evropy, kde jsem tuto možnost měl. Tehdy zde nebylo moc učitelů bojových umění. Přivezl jsem tak Shorin ryu do Francie. Co se týče kultury, evropská kultura a japonská kultura jsou totálně odlišné. Já jsem byl vychovaný v tradiční okinawské kultuře, učil jsem se tradiční karate a kobudo, které se teď rozšiřuje v Evropě.

Sensei, vy hodně cestujete po světě. Můžete porovnat úroveň Karate, jak se cvičí zde na Západě a jak se cvičí na Okinawě? Mají lidé ze Západu možnost dosáhnout stejně vysoké úrovně?

Hlavní rozdíl je v kultuře. Ta evropská nebo západní je jako matematika, s výukou postupným teoretickým systémem, jako schodiště: první stupeň, druhý stupeň, třetí stupeň, atd. V Japonsku se učíme naopak. Poznáním nejvyššího stupně – ideálu a potom se věnujeme stavbě pevných základů. Je tam též rozdíl v představivosti. Myslím si, že Evropan může dosáhnout vysoké úrovně v karate, ale problém je v tom, že v Evropě dochází k příliš velkému míchání ve výuce bojových umění. Je potřeba vybrat si jedno umění, jako třeba kendo, judo, karate, aikido a následně na to jít za opravdovým poznáním. Ve výuce v Evropě je potřeba nejdříve využít evropskou kulturu a k ní postupně přidávat kulturu okinawskou. Nevytvářet protiklady, které si odporují, ale hledat společné prvky. Každá země má svoji kulturu, kterou je potřeba respektovat a ctít ji. Praktikováním karate nebo jiných bojových umění může každý rozvíjet svůj smysl pro práci, pro rodinu a má to pozitivní přínos i pro společnost.

Jaký je váš osobní trénink a váš přístup k životu?

Můj přístup k životu vychází z principu tradičního bojového ducha karate. Je to boj se sebou samým. Vychází z "uke" – z obrany. Proč je nejdříve obrana a ne útok? V mysli máme na prvním místě obranu. Nejde o samotné vítězství, jde o obranu sebe, o ochranu života a o bojový systém. Rozdíl ve sportu je v tom, že ve sportu je prvořadá výhra, získat medaili. Proto naše tradice není sport, ale kultura. Boj je se sebou samým. Využíváme přitom partnera, ale je to cesta hledání sebe sama. Hledání lidskosti a sbližování. Je v tom filozofie. Ve sportu se vždy musí vyhrát. Vyhrát nad někým jiným a tak získat medaili. Handicapovaní pak nemají ve sportu šanci, nemůžou získat zlatou medaili. My přijímáme děti i handicapované lidi, kteří pak bojují sami se sebou. V tom je ten velký rozdíl. Kultura karate není vyhrát nad druhými. Každý, kdo na sobě pracuje, se posouvá dál v hledání sebe sama.

Rád bych se zeptal i na pásy a stupně v karate. V současné době hodně lidí klade důraz na stupně, pásy, tituly. Jak to vnímáte vy?

Důležité je, kdo stupeň nebo diplom udělil. Ve sportu je to třeba úřad, sportovní prezídium, které udělí titul nebo diplom v karate s razítkem, ale členové nemusí být odborníky v karate. V tradičním karate jsou to mistři, uznávaní odborníci, ale důležité je, jestli člověk, který stupeň obdržel, se díky tomuto mistrovi posunul ve svém životě, jestli to má na něj pozitivní vliv. Nejedná se pouze o nějaký papír, jde o komunikaci s mistrem. Hodnota takového stupně pak vyjadřuje hodnotu osobnosti člověka.

Co by podle vás nemělo chybět v tréninku tradičního karate nebo kobudo a jak by takový trénink měl vypadat?

Tradice je ve výchově lidí. Proč? Výchovou získávají správné načasování, rychlost, sílu a kime. V tom všem fyzickém je morální přístup - trpělivost, odvaha, úsilí, je v tom hodně. Je to boj, bojový duch. Důležité je vybudování si odvahy, která je tak důležitá pro pracovní, rodinný, ale i společenský život. Trvá to dlouho a výsledek není okamžitý, jak je tomu ve sportu, kde na dosáhnutí určité úrovně postačí třeba 4 roky. Tradiční výchova je v osobním přístupu a komunikaci s mistrem. Tradiční bojové umění vytváří osobnost člověka. A jestli je dobrý učitel, je dobrý i žák.

Jste představitelem tradičních bojových umění. V dnešní době jsou však velmi populární MMA (smíšená bojová umění), K1 a podobné sporty. Jaký je váš názor na tuto záležitost?

Je to něco jiné. Je to výdělečná činnost, bojová utkání, která existovala dříve v podobě boje v kleci, boje se zvířaty a existují i dodnes. Nejedná se o kulturu. Jde pouze o projev síly a násilí, jde o rvačku. Nebere se ohled na partnera, je to soupeření, jde o výhru, jde o likvidaci. Cílem je přemoci soupeře a zvítězit. V tradičním bojovém umění jde o vítězství nad sebou samým, zdokonalování sebe sama.

Co si myslíte o významu tradičních bojových umění v dnešním moderním životě? Má to vůbec ještě smysl, nebo je to jen udržování určité tradice?

Je potřeba v tom pokračovat. Protože v dnešní době lidé nemají dostatek trpělivosti, nemají rádi rutinu, všechno chtějí ihned, mít rychlé výsledky. Je to normální, protože doba je rychlá. Všechno chceme hned, hned, hned a vládne soutěživost. Na druhé straně chybí trpělivost. Myslím si, že je tve špatném systému práce, v mentalitě, chybí správná výchova. Prioritou je teď rychle zvítězit a co nejvíce vydělat. Nerozvíjí se lidskost, cíl je odlišný.

Jaké jsou vaše osobní plány do budoucna? Jak vidíte budoucnost WOF za řekněme deset let?

Budoucnost se nedá naplánovat, protože nevíme, jak dlouho tady budeme. Budoucnost je pouze v našich dětech, v jejich výchově. Pokud se díky karate rozvíjejí jejich osobnosti, náš cíl je splněn. Co se týče naší organizace WOF, důležitá je společný cíl a jednota, a ne vzájemná soutěživost. Pokračovat v tradicích a odkazech našich mistrů, mít konstruktivní názory, ne destruktivní. Žárlivost, ego, touha být lepší než ten druhý vyvolává destrukci. Proto je v organizaci důležitá jednota, pak to funguje.

Jaká je situace Oshukai v ČR?

Neznám ještě dostatečně místní kulturu, ale myslím, že je podobná té polské. Jan Kopecký (pozn. překl.: šéf instruktor WOF pro Českou republiku) udělal spoustu práce, je potřeba v ní pokračovat a dál rozvíjet členskou základnu.

Jaké je vaše osobní motto? Co vás provází každý den?

Myslím na to, jestli jsem pozitivní v mých každodenních činnostech.

Jak vnímá vaše žena a vaše rodina vaši důležitou pozici, jak se vyrovnávají s vašimi častými akcemi a cestováním?

Moje žena je mi velkou oporou a díky ní můžu dělat hodně věcí a být hodně aktivní. Moje děti jsou již dospělé a rozhodují se samostatně. Moje dcera cvičí karate, i když je vdaná a má svoji rodinu. Nebyl jsem to já, kdo ji musel přesvědčovat, aby pokračovala. Je dobré, že můj syn cvičil karate, teď je to ale jeho život a dál o něm rozhoduje sám. Věnuje se break dance a jde mu to dobře. Pro mě osobně je to škoda, ale respektuji jeho rozhodnutí, je to jeho život. Důležité je, aby byli všichni spokojeni a dělali to, co je baví.

Máte nějaký vzkaz pro čtenáře tohoto článku?

Když se něco dělá dlouho, nedá se to změnit. Je to jako strom. Když mu utneme kořen, zahyne. Můžeme mu ale zkrátit větve a ty opět povyrostou, záleží na ročním období, a taky jak to provedeme. Je to stejné i s kulturou. Proto říkám nezapomínejte na kořeny a na původ, pak můžeme měnit větve - nalézat nová řešení.

Velice vám děkuji za rozhovor.

Tento rozhovor vznikl s laskavým svolením senseie Kopeckého na mezinárodním semináři v Havlíčkově Brodě 22. listopadu 2015. Rozhovor vedl a překládal pan Radoslav Stanko, otázky připravil a upravil pan Igor Vakoš. Fotografie byly pořízeny Českou federací Okinawa karate a kobudo (ČFOKK). Pro více informací www.shuri-te.cz

(Zdroj: Bojová umění Fighter´s 11-12 2 ..., Autor: Radoslav Stanko a Igor Vakoš)